V otázce náhrady škody účastníkům dopravní nehody české soudy donedávna rozhodovaly v tom smyslu, že poškozeným přiznávaly částky na opravu havarovaných vozidel do původního stavu (při zvážení účelnosti a nezbytnosti provedených oprav), nezohledňovaly však faktické snížení tržní ceny bouraného vozidla. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí č.j. 25 Cdo 2296/2008 ze dne 28. 4. 2011 například uvádí, že v případě, že ani po opravě nedosáhne věc tržní hodnoty, jakou měla před jejím poškozením, nelze tento rozdíl označit za škodu ve smyslu § 442 odst. 1 OZ (č. 40/1964 Sb.). Soudy přiznávaly náhradu nákladů na opravu věci, zpravidla však snížené o amortizaci náhradních dílů.
Průlomem do této ustálené judikatury je nález Ústavního soudu z dubna tohoto roku, vydaného pod sp. zn. II. ÚS 795/16, který presumuje výklad ustanovení o náhradě škody takovým způsobem, aby byly hrazeny všechny druhy nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou.
Ústavní soud se již ve svém dřívějším nálezu z roku 2014 (I. ÚS 1902/13) zabýval tím, že při vyčíslení náhrady škody je třeba vycházet ze skutečnosti, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo. V novém nálezu pak Ústavní soud odmítá, že by poškozeným náhrada škody za znehodnocení vozidla samotným faktem, že jsou havarovaná, nepříslušela. Svou argumentaci přitom opírá o čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ze kterého vyplývá povinnost poskytovat ochranu vlastníkovi pro případ, že je jeho vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů.
Ústavní soud ve svém nálezu odkazuje na vymezení účelu náhrady škody, kterým je vytvoření stavu, který existoval před vznikem škody, předpokládá tedy reparaci veškeré vzniklé škody. Ústavní soud zde vyzývá k extenzivnímu výkladu a zároveň upozorňuje na potřebu reflexe sociální a ekonomické reality, a to zejména tržních vlivů.
Ústavní soud se v dubnovém nálezu vyjádřil také k otázce amortizace náhradních dílů, kdy odmítl zvýhodňování škůdce oproti poškozenému a opět zdůraznil, že byť je vozidlo opraveno novými díly, jeho skutečná hodnota je vždy nižší než původní hodnota vozidla a poškozený je nucen vynaložit značnou částku na to, aby své vozidlo mohl vůbec používat jako před škodnou událostí. Výklad Nejvyššího soudu přitom označil za odporující principu úplného odškodnění zásahu do práv a dále upozornil na to, že takový výklad nereflektuje sociální a ekonomickou tržní realitu. Ústavní soud v tomto směru vyjádřil pokrokový názor, že ekonomickou hodnotu vozidla, či obecně věci, nelze zužovat na technickou či funkční hodnotu, naopak je třeba zabývat se také užitkem, jaký věc svému vlastníkovi přináší. V případě vozidla se potom může jednat také o možnost jej pronajmout, případně prodat. Aby tedy byl dodržen princip úplného odškodnění zásahu do práv, je třeba nahradit hodnotu věci ve všech výše uvedených ohledech.
Ústavní soud v této souvislosti dále uvedl, že plná náhrada vzniklých nákladů přísluší poškozenému, který se chová ekonomicky racionálně a nikoliv excesivně – tj. pokud např. nechá vozidlo opravit v autorizovaném servisu a krom nákladů na opravu uplatňuje i náhradu rozdílu mezi tržními hodnotami, nelze tento požadavek plné náhrady škody vnímat jako nespravedlivý. Škůdce by oproti tomu měl být chráněn před náhradou excesivních nákladů, vzniklých např. příliš drahou opravou, přičemž je úkolem obecných soudů, aby hranici spravedlivé náhrady v těchto případech určily.
Ústavní soud v závěru svého nálezu shrnul, že předchozí rozhodovací praxe obecných soudů je v rozporu s principem úplné náhrady škody a že se zcela míjí s ekonomickou realitou.
Jsou-li totiž nahrazeny toliko náklady na opravu věci a nikoliv již rozdíl v tržní hodnotě, nepřináší již věc svému vlastníku stejný užitek a škoda způsobená protiprávním jednáním mu tak není nahrazena v plném rozsahu.
V návaznosti na dubnový nález Ústavního soudu lze tedy očekávat změnu v rozhodovací praxi obecných soudů, které by poškozeným měly v souladu s Ústavním soudem formulovaným principem úplného odškodnění zásahu do práv přiznávat vedle náhrady nákladů na opravu havarovaného vozidla také tržní rozdíl v ceně způsobený znehodnocením vozidla havárií.